"Dosažitelnost" jako faktická služební pohotovost - vzor žádosti o doplacení odměny.

 

 

Vzhledem k aktuálnosti a na žádost některých poškozených, kteří se hodlají domáhat svých práv, uveřejňujeme vzor žádosti o doplacení odměny za pracovní (služební) pohotovost. Jedná se o případy, kdy vojákům byla nařizována místo služební pohotovosti tzv. „pohotovost“, „hotovost“ nebo „dosažitelnost“, či jinak nazvaná faktická služební pohotovost.

Relevantní stručná právní argumentace je uvedena v samotné žádosti (viz níže), kde je také uvedeno označení rozsudků Nejvyššího správního soudu, které se týkají téže věci.

Žádost si můžete zkopírovat a použít. Zde je ale potřeba upozornit jednotlivé žadatele na několik důležitých věcí. Předně je třeba si žádost upravit dle vlastních podmínek, tedy upravit na váš konkrétní případ, což se netýká jen označení vojenského útvaru, konkrétního velitele – služebního orgánu, ale také použitých pojmů „pohotovost“, „hotovost“ nebo „dosažitelnost“, jak vám byla faktická služební pohotovost nařizována. Někde se používal výraz „hotovost 180“, jinde „pohotovost Č+360“ atd. Žádost jako taková je psána maximálně univerzálně a i bez uvedených úprav ji lze použít, což není pokyn ke slepému zkopírování.

V žádosti je uveden odkaz na „přílohu“ žádosti, kde se uvede zcela konkrétní rozsah vykonané služební pohotovosti, za kterou žádáte doplacení odměny. V této části se zcela jistě budou žadatelé lišit. Zde je dobré s maximální možnou přesností vymezit, kdy jste vykonali služební pohotovost („dosažitelnost“), a to nejen datem příslušného dne, ale pokud možno i časovým údajem. Tak např. u rovnoměrně rozvržené doby služby (např. od 7:00 do 15:30) a určení „dosažitelnosti“ jen na uvedený den (dny) to znamená následující: pokud je nařízena dosažitelnost na konkrétně označený den (bez určení v rozsahu hodin), znamená to, že „dosažitelnost“ započala v den, který byl takto označen, až po skončení rozvržené doby služby (15:30) a skončila den následující v tu hodinu, kdy započala doba služby (tedy 7:00). Pokud by tedy byla dosažitelnost určena např. na den čtvrtek 9.1.2014, pak počátek dosažitelnosti se počítá od 15:30 dne 9.1.2014 a končí v pátek dne 10.1.2014 v 7:00 a celkem by se jednalo o 15,5 hod. služební pohotovosti ve všední den a byla by proplacena hodinová odměna dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. ve výši 15%. Pokud by dosažitelnost byla stanovena na pátek 10.1.2014, pak počátek dosažitelnosti se počítá od 15:30 dne 10.1.2014 a končí v sobotu dne 11.1.2014 v 7:00 a celkem by se jednalo o 15,5 hod. služební pohotovosti, kdy část je ve všední den (15:30 – 24:00) a část v den pracovního klidu (00:00 – 7:00), když za služební pohotovost v den pracovního klidu náleží hodinová odměna ve výši 25%. „Dosažitelnost“ určená na sobotu pak bude analogicky od 7:00 soboty do 7:00 neděle. Záleží také na charakteru dosažitelnosti, resp. na tom, jaká funkce má být zabezpečena, tedy zda po celých 24 hod denně, což je pak věcí určení např. v organizačním rozkaze velitele na příslušný rok. Výše uvedený model se samozřejmě může lišit podle jednotlivých útvarů, a je tedy nutno si zjistit, jaký byl kde uplatňován.

Je důležité co nejpřesněji uvést samotný rozsah doby, na kterou vám byla nařízena „dosažitelnost“, když tímto vymezujete rozsah doby, za kterou žádáte o doplacení odměny, tedy předmět žádosti. Jiný způsob určování doby „dosažitelnosti“ byl zřejmě používán v případě nerovnoměrně rozvržené doby služby. Mohou existovat i jiná specifika. To je ale již na každém žadateli, aby si toto zjistil.

Pokud žadatel má povědomost, pak uvede číselné označení rozkazů, kde mu byla „dosažitelnost“ nařízena (není nutno je všechny přímo předkládat, služební orgán by měl provést dokazování navrženými důkazy, které má ve svém držení). Po určitou dobu jsou jednotlivé rozkazy uchovávány u příslušného útvaru, pak jsou archivovány u Správního archivu Armády ČR, nám. Republiky 4, 771 11 Olomouc. Nemělo by tedy činit potíž dopátrat se konkrétních rozkazů. Obdobně tomu bude při dokládání výplatních lístků, nebo jiného dokladu o vyplaceném platu. Jednotlivé podklady pro výpočet platu, resp. výplatní listy, jsou archivovány příslušným vojenským finančním úřadem, následně jsou pak v držení Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, kde slouží jako podklad pro stanovení důchodu, takže není nutno se obávat, že by podklady nebyly k nalezení. Pokud je tedy v žádosti uvedeno, že žadatel navrhuje provedení dokazování uvedenými listinami, neznamená to, že je musí přímo sám předložit. Znamená to pouze to, že je povinen, dle ust. § 52 zákona č. 500/2004 Sb., tyto důkazy označit. Pokud tedy někdo již nemá své výplatní lístky, pak je samozřejmě sám nepředloží jako důkaz, nicméně je navrhne k provedení důkazu a služební orgán by si je měl u příslušné instituce vyžádat (resp. jejich kopie) a provést dokazování, pokud to uzná za potřebné ke zjištění stavu věci.

V souhrnu lze tedy uvést, že příloha žádosti by měla obsahovat označení jednotlivých rozkazů a co nejpřesnější určení rozsahu doby nařízené služební pohotovosti a doklad o tom, že nebylo vyplaceno to, co vyplaceno být mělo.

Co se týče povinnosti služebních orgánů rozhodovat o žádosti vůbec, rozhodnout v řízení vedeném podle správního řádu a vydat rozhodnutí dle § 67 a násl. správního řádu (kdy rozhodnutí musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o opravných prostředcích), pak toto je vysvětleno v samotné žádosti. Pro posílení „jistoty“, že služební orgány musí takto postupovat, najdete v příloze pod článkem anonymizované „Sjednocující stanovisko k podání Ing. Š ze dne 21. září 2011“ signované JUDr. Mgr. Miroslavem Richterem, bývalým zástupcem ředitele kanceláře ministra obrany-ředitelem sekce legislativní a právní MO (SLP MO). Dostupné je také na ŠISu. 

Dále je třeba upozornit na skutečnost, že rozsah doby, za kterou je žádáno doplacení odměny za služební pohotovost, není nijak omezen. Není tedy pravda, že lze žádat pouze tři roky nazpět. Skutečnost je zásadně odlišná, a to ta, že je toliko právem služebních orgánů vznést námitku promlčení. Namítnout promlčení je právo, které ale nemůže být vykonáváno v rozporu s dobrými mravy. Toto bylo dříve upraveno v ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy), nyní nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb. toto stanoví v § 2 odst. 3. Nadto je v ust. § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud např. služební orgány nařizovaly vojákům tzv. „dosažitelnost“ nebo „hotovost“ místo služební pohotovosti podle § 30 zákona o vojácích z povolání, ačkoli jim bylo (muselo být) známo, že zákon o vojácích z povolání neumožňuje nařídit nic jiné, než služební pohotovosti podle § 30, za kterou náleží odměna dle ust. § 19 zákona č. 143/1992 Sb., pak není pochyb o tom, že služební orgány jednaly zcela vědomě v rozporu se zákonem, když je povinností služebních orgánů znát zákon o vojácích z povolání, když v jeho rámci mají oprávnění vydávat rozkazy, a bylo by tedy nemravné, aby služební orgány uplatňovaly námitku promlčení, obzvláště za situace, že z nezákonného jednání služebních orgánů měla nezanedbatelný finanční prospěch Česká republika, jejímž jménem služební orgány jednají. To, že námitka promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy, již bylo mnohokrát judikováno i samotným Ústavním soudem, mimo jiné např. i v nálezu I ÚS 2216/09.

Další okolností, která hraje v posuzování promlčení roli, je otázka úmyslného způsobení škody (nevyplacení odměny za služební pohotovost), kdy se nárok promlčí po deseti letech.

Je ale nutno upozornit ty, kteří jsou rozhodnuti žádat o doplacení odměny za služební pohotovost zpětně za období přesahující tři roky, že se s námitkou promlčení zcela jistě setkají a jediná cesta, jak se domoci doplacení odměny za delší období, bude jen cesta soudní. Tito žadatelé budou muset poukázat na nemravnost námitky promlčení již v odvolání proti zamítnutí části žádosti – období sahající zpětně za hranici tří let, a pak následně i v žalobě. Pokud si snad někdo již podal žádost jen za poslední tři roky, nic nebrání tomu, aby byla podána žádost další, která bude vymezena jiným časovým obdobím. Služební orgán bude i o takovéto žádosti muset vydat rozhodnutí. Žádost o doplacení odměny za služební pohotovost mohou podat také ti, kteří již nejsou ve služebním poměru (viz ust. § 152 zákona č. 221/1999 Sb.). Především právě u nich se dá předpokládat, že budou žádat o doplacení odměny za služební pohotovost za období přesahující 3 roky zpět.

Zde ještě přidáme upozornění na možnou situaci, kdy služební orgán nevydá rozhodnutí dle správního řádu, ale toliko vám sdělí, že ve věci nároku se rozhodnutí podle správního řádu nevydává s dovětkem, že si nemyslí, že máte na cokoli nárok.  V takovém případě se jedná o rozhodnutí v materiálním smyslu a je potřeba postupovat tak, jako by bylo vydáno zamítavé rozhodnutí a podat odvolání, a na obdobné jednání ze strany odvolacího orgánu reagovat žalobou. Lhůta pro podání odvolání je 15 dnů ode dne doručení prvoinstančního rozhodnutí, lhůta pro podání žaloby 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí ve věci (od doručení rozhodnutí o odvolání).

Níže uvedená žádost má sloužit jako návod a pomoc ve věci podání žádosti o doplacení odměny za služební pohotovost. Je pak odpovědností každého, v jaké podobě žádost použije (do jaké míry si ji sám upraví, třeba již i přidáním přímo do žádosti upozornění na rozpor případné námitky promlčení s dobrými mravy) a jak zpracuje příslušnou přílohu.  Tato konkrétní kauza – dosažitelnost jako faktická služební pohotovost – byla sice již dostatečně popularizována, takže by snad neměly nastat vážnější věcné a procesní komplikace v řízení o žádosti, vyloučit je ale nelze. Je tedy na zvážení každého, zda vůbec, a v jaké fázi si zvolí zástupce z řad advokátů nebo osob znalých práva a dané problematiky.

 Jako přílohy jsou níže sjednocující stanovisko MO, článek z Lidových novin ze dne 11.1.2014 a příslušná judikatura.

Přejeme mnoho zdaru ve věci vyřízení vaší žádosti.

 

 

 

 

 

 

 

Ing. por. Karel Výborný

nar. dne 31.5.1968

služební zařazení

bytem Pod vrchem 37

Praha 110 00

V Praze dne:

 

 

Velitel VÚ XY

Adresa VÚ

 

 

 

Žádost o doplacení odměny za pracovní (služební) pohotovost

dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů.

  

Tímto podáním ve smyslu ust. § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, žádám o doplacení odměny za pracovní (služební) pohotovost, včetně příslušenství, která mi byla nařizována ve smyslu ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, avšak nebyla mi vyplacena dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. 

Žádám o doplacení odměny za pracovní (služební) pohotovost mimo pracoviště za období, které je určeno dny a hodinami v příloze k této žádosti, která tvoří její nedílnou součást. Odměna za pracovní (služební) pohotovost je nárokem ve smyslu ust. § 159 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., který se uplatní podáním (touto žádostí) u služebního orgánu. Služební orgán je povinen o žádosti rozhodnout po předchozím řízení, které se řídí zákonem č. 500/2004 Sb., jak je zřejmé z ust. § 1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., když zvláštní předpis (zde zákon č. 221/1999 Sb.) nestanoví jiný postup, a to i přesto, že řízení o nároku na odměnu za pracovní (služební) pohotovost není výslovně uvedeno v ust. § 145 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. 

O tom, že služební orgán je povinen ve věci žádosti o „nároku“ vydat rozhodnutí, které je výsledkem řízení, které se řídí správním řádem již několikrát rozhodly správní soudy, když se, mimo jiné, opíraly i o usnesení Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 929/2005 ze dne 22.3.2006, kde se píše: „Soudní praxe přitom vychází z názoru, na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související…“ Žadatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 Ads 22/2013 ze dne 27.11.2013, kde se píše: „Žalovaný připustil, že původně považoval za rozhodnutí pouze ta, která jsou vymezena v ustanovení § 145 zákona o vojácích z povolání, proto řešil řadu podání stěžovatele jako stížnost, avšak tento přístup žalovaný s ohledem na rozhodovací praxi správních soudů změnil.“, když žalovaným bylo Ministerstvo obrany, resp. příslušný služební orgán.

  

Svoji žádost odůvodňuji následovně: 

Služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb. mi byla nařizována denními rozkazy velitele VÚ XY (čísla jednotlivých rozkazů jsou uvedena v příloze žádosti), když je zcela nerozhodné, že velitel služební pohotovost dle § 30 zákona č. 221/1999 Sb. výslovně takto neoznačil a v jednotlivých rozkazech mi byla nařizována toliko „pohotovost“ resp. „hotovost“ nebo „dosažitelnost“ s uvedením času, ve kterém je voják povinen se dostavit k útvaru (např. Č+180, 360 atp.).

Zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (od 1.12.1999 nahrazen zákonem č. 221/1999 Sb.), v § 11 odst. 2 obsahoval ustanovení o pohotovosti a dosažitelnosti, včetně vysvětlení těchto pojmů, když „pohotovostí“ se rozumí přítomnost vojáků ve vojenských objektech nebo na místech určených k plnění stanovených úkolů a „dosažitelností“ se rozumí povinnost vojáků hlásit svému veliteli místo pobytu v době mimo zaměstnání a jejich připravenost na stanovený signál a ve stanovené době se dostavit na určené místo. V současné době platný a účinný zákon č. 221/1999 Sb. ale nezná pojmy „pohotovost“ a „dosažitelnost“, ale pouze „služební pohotovost“ (§ 30), když svým obsahem je „pohotovost“ ekvivalent služební pohotovosti na pracovišti a „dosažitelnost“ ekvivalent služební pohotovosti mimo pracoviště. Rozlišení toho, zda se jedná o služební pohotovost na pracovišti (pohotovost), nebo služební pohotovost mimo pracoviště (dosažitelnost), se odráží v ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb., tedy pouze ve výši odměny za pracovní (služební) pohotovost, přičemž je zcela zřejmé, že vojákovi náleží odměna vždy, bez ohledu na to, o jakou služební pohotovost se jedná. Pokud tedy byla vojákům nařizována toliko „pohotovost“ nebo „dosažitelnost“ (instituty dle již neúčinného zákona č. 76/1959 Sb. a které zákon č. 221/1999 Sb. nezná), vždy se jednalo o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb., za kterou náleží odměna dle ust. § 19 odst. 1 nebo 2 zákona č. 143/1992 Sb.

K výše uvedeným závěrům dospěla také judikatura ve stejných věcech, na kterou žadatel plně odkazuje (rozsudky Nejvyššího správního soudu 6 Ads 71/2012 ze dne 12.12.2012, 4 Ads 55/2013 ze dne 26.9.2013 a 6 Ads 47/2013 ze dne 9.10.2013). Z uvedené judikatury je zcela zřejmé, že je nerozhodné, jak služební pohotovost velitel ve svém rozkaze označí, či zda u služební pohotovosti mimo pracoviště výslovně neurčí místo, na kterém se má voják zdržovat. Vždy se svým obsahem a účelem jedná o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb. za kterou náleží odměna dle ust. § 19 odst. 1 nebo 2 zákona č. 143/1992 Sb. 

Pokud tedy příslušný služební orgán – velitel nařizoval „pohotovost“ nebo „dosažitelnost“, kterou platný zákon č. 221/1999 Sb. nezná, pak postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Pokud ale voják na základě rozkazů velitele fakticky vykonal služební pohotovost mimo pracoviště ve smyslu ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb. (jak vyplývá z obsahu a smyslu „pohotovosti“ nebo „dosažitelnosti“), pak mu vznikl nárok na odměnu dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., když nelze klást k tíži vojáka, že služební orgán v rozkazech výslovně neuvedl, že se jedná o služební pohotovost mimo pracoviště ve smyslu § 30 zákona č. 221/1999 Sb., ale toliko o „pohotovost“ nebo „dosažitelnost“.

Ke stejnému závěru dospěl také veřejný ochránce práv ve svém závěrečném stanovisku ve věci stížnosti stěžovatele vydaném dne 20. 8. 2013.

Žadatel navrhuje služebnímu orgánu provést v rámci řízení dokazování listinami, ze kterých bude zřejmé, že byla fakticky nařízena služební pohotovost, avšak nebyla za ní vyplacena odměna. Jedná se o následující listiny:

-          - Jednotlivé denní rozkazy velitele VÚ XY, jejichž číselné označení je uvedeno v příloze žádosti,

-          - výplatní lístky žadatele.

Dále žadatel přikládá článek z Lidových novin s názvem „Armáda odškodní šizené vojáky“ ze dne 11.1.2014, ze kterého jsou patrna vyjádření jednak o nezákonném postupu, pokud nebyla vyplacena odměna za služební pohotovost, tak také povědomí funkcionářů resortu obrany o této skutečnosti, včetně ministra obrany Ing. Vlastimila Picka.

K jednotlivým denním rozkazům velitele VÚ XY sděluji, že jsou v držení příslušného VÚ XY, nebo jsou dostupné u Správního archivu Armády ČR, nám. Republiky 4, 771 11 Olomouc. Žadatel je nemá k dispozici.

Žadatel sděluje služebnímu orgánu, že trvá na tom, aby mu byla dána možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, především pak k provedenému zápočtu doby vykonané služební pohotovosti a výše vypočtené částky jako odměny za služební pohotovost.

 

 

 Ing. por. Karel Výborný

 

 

 

 

Komentáře k článku je možno psát ve fóru.